Rozcuchanej, rozcuchanej, rozcuchanej, rozcuchanej, rozcuchanej kvítek zvanej koukol. V hnědý hlíně zvolna sílí, na pěšině do obilí, úsměvy má rozpustilý můj koukol. Lásku dal mi koukol a rozcuchanou přízeň mou teď má. Okouzleny jeho hlavou po obloze tečky plavou, náladu maj usměvavou jak koukol. Z obilí kývá, krásnou hlavu má a rozcuchanou, se sluncem mívá, zvlášť, když usíná. La la la la ... Jednou přišly děti čilý, utrhly a přilepily mezi čistý stránky bílý můj koukol. Prostou měl krásu, to vám přísahám a rozcuchanou, škoda těch časů, kdy byl se mnou sám. Mezi klasy další kvítí, s červencovým ránem svítí, usmívá se na svý žití jak koukol. Kvítí dám ji píseň a rozcuchanou, já vám úsměv dám. Rozcuchanej, rozcuchanej, rozcuchanej, rozcuchanej, rozcuchanej úsměv pro vás mám.