Potulný hráč 1. Starou vrásčitou cestou kráčí tulák a jde sám. Na zádech loutnu, v hlavě vzpomínky na doby, kdy bylo líp. V dáli Slunce zapadá a on jen svou loutnu má. Lidem radost rozdává, sám tvář má zkroušenou, on chtěl by letět oblohou. Táhne tulák krajinou, v duchu se usmívá. Starou tvář má zkroušenou a sil nezbývá. Ref: S ptáky by lítat chtěl, oblohou se vznášet. Jen perutě mávají lidem nad hlavou. Všemi smysly cítit, vanout vítr z dálek. Vzhůru letět Slunci vstříc, on v duchu si lítá. Přichází chvíle pravdivá, tráva pod ním uléhá. Síly ho opouští, ale on se usmívá. Nebeská brána jej tiše vítá. V dáli Slunce zapadá a on jen svou loutnu má. Leží tiše v trávě, ptáci nad ním krouží. Už jinde radost rozdává. Táhnul tulák krajinou, v duchu se usmíval. Starou tvář měl zkoušenou, když na loutnu hrál. Teď v oblacích lítá.