Byli jsme malí a stáli nad řekou, slunce lákalo nás po ní někam plout. Pak přišel vítr a hnal nám vrásky do tváří, na jasný hladině už slunce nezáří. Byli jsme malí a smích nám v tváři hrál, lehký duše jako chmýří, co proud vzal. V hukotu řeky zněl tvůj jasný, milý hlas, srdce mi tlouklo a právě zastavil se čas. Proč jen ten dravý řeky proud nutí nás do klidných vod plout. Dusí a tísní ten mrtvý klid, Lepší je v srdci kámen mít Závory spadly a nám otevřel se svět. Zřícené ploty začly nahlas vyprávět. Slunce nám plálo i když obzor potemněl, však každý záblesk v sobě skrytý osten měl. Proč jen ten… Rostem jak z vody, to se vždycky říkává, na stejným břehu stojím znovu ty a já. Odplulo kouzlo, z břehů se valí hustý dým, spálený mosty dávno přejít neumím Však ať to bolí, já tam toužím aspoň stát, o hře motýlů a trav nechat si zdát. Cítit tvou vůni, slyšet hukot peřejí, když už ne vejít, aspoň se dotknout veřejí a zpívat: Proč jen ten ...