Šach, ne mat, další únos v bublinách, s expirací dvou, tří týdnů, vracíme se v obměnách. Dny bez nocí, jsme minarety na kopcích, opačně tepající dlaně, chvíli infuze emocí. Jed se tváří jako lék, v nás přežívá, čemu říkáš začátek, jsou jen střepy konců. A až z, tenké roznětky našich vět, široce uzavřených očí, opatrných jak menuet. Spektra chyb, symfonicky prázdný slib, pravidelně přesné pozdě, elektrický impulz ryb. Jed se tváří jako lék, v nás přežívá, čemu říkáš začátek, jsou jen střepy konců.