Srazil jsi mě k zemi, miláčku, a to se přeci nedělá. Už Ti visím, lásko, na háčku, za zády svýho anděla. Kde je Tvá touha, kde jsou Tvé sliby, cesta je dlouhá, něco mi chybí. Všechno, cos mi dal, chceš zase zpět, neptáš se mě, zda to ještě mám. Poprvé je to a naposled, poprvé Ti, lásko, přísahám. Vše, co jsem chtěla, všechno je mé, z duše i těla si účtujeme. Vzal jsi mi mé malé, malinké, vzal jsi mi to, cos mi kdysi dal. Nevyrveš mi ale srdce mé, i když ses mu tiše posmíval. Slzy se řinou, oči mě pálí, snad už máš jinou, ty života znalý. Znavená jsem, tichá, raněná, ukřivděná, ale vem to ďas. Nevím, co to všechno znamená, snad, že jsem přeci jedna z vás. Prostě se zlobím, vyčítám a brečím a lásce za život a za štěstí vděčím. Děkuji Ti za vše, milý, a odpusť, že jsem příliš věřila. Právě v takovouhle chvíli chce Ti říct Tvá milá nemilá: "Odpouštím Ti, odpouštím si."