Netančil, hlučný beat ho znavil, málo pil, neměl prý co by slavit, óóó, ale mně bavil. Hlučný sál nesnažil se zdravit, přemítal jak sem mé přízně zbavit, óóó, tiše mi zdělil: Och, jsem David. Jsem přece dívka, která v básnících zbouří neotřelý rým, co s tým ? Když tenhle kluk mně nechce vážně brát, nemá zájem ani blíže mě znát, láskou víno dýchá, tváří se jako mnich, marně čaruju hřích. Potom sál horkem tál a žhavil, vešel muž, vratký už, příliš slavil, óóó, k tanci mně zval, mně nebavil. V tom povstal můj David, řek tiše, ale nijak plaše: Ta dívka je moje a tahle židle taky naše, tak jděte hned domů než ohrozím tu zdraví vaše. Ten pán však nešel a proměnil se v Goliáše. David, skanduje v rytmu celý sál, David, je náhle větší než se zdál, David, David, samozřejmě neprohrál. A tím se začal příběh náš, kterým chcem se bavit, dokud jdem lásky snem, já a David, óóó, tak to má být, že konec je fajn. Nic na plat, lidi mají rádi happy endy, ale nakonec, proč by se právě tohle nemohlo přihodit, někdy se stávají věci. No tak možná, že se nejmenoval zrovna David, třeba se jmenoval nějak jinak, ale nám se to zrovna tak krásně rýmovalo, no né ? Jó, jéjé, óóó, jé jé jé ...