Jen déšť, na město náhle smutek pad a z černých hříbů paraplat čiší jen mokrý splín a chlad. Jen déšť, nade mnou obzor ztemnělý, voda omývá průčelí a nikdo není veselý, jen déšť. A ptáci jako na rozkaz zmizeli právě z nebe včas, kde jsou? Kde jen jsou? I okna plná zármutku, oděná náhle do smutku, svítí tmou. Jen déšť, stále je slyšet kapy kap, voda se valí přes okap a já si zpívám taky tak. Ten déšť mě dusí, asi musí, ten déšť mně se hnusí, co s ním jeden zkusí, kůži husí mívám hned. Ruší, sotva tuší, neví, jen tak buší, že já celou duší lásku svou volám zpět. Jen déšť, na město náhle smutek pad a z černých hříbů paraplat čiší jen mokrý splín a chlad. Jen déšť, kam jen ty mraky, kam jen jdou i domy z toho nastydnou a voda dál si vede svou, jen déšť. Příroda celá do šeda, těžké nebe se nezvedá a slunce se skrývá stojím tu, tisknu se ke stěně a čekám tiše, zasněně, co mi zbývá. Jen déšť, v mém srdci prší s ozvěnou, to voda je mi odměnou, za moji lásku ztracenou, jen déšť.