Mám v patách ten podivný hlas, ten nápis, co jde mimo čas, z hloubi a z dáli mi zní, jen srdce mu porozumí. Někdy mám pocit, že šílím, chodím jak omámená, hlas na to, že prý se mýlím, vždy mluví dřívě než já, než já a zná, dobře mě zná. Padam, padam, padam, proč stále jen v zádech ho mám? Padam, padam, padam, v duchu mu odpovídám. Padam, padam, padam, vždyť uniknout není mu kam a táhne se za mnou jak stín, jak mrak, ten nápěv, jenž ví co a jak. A říká mi: Vzpoměň si jen, je na čase, přišel tvůj den, kolik lásek dnes napočítáš a proč prázdno v náručí máš? A já je sečtu, co mi zbývá, mé vzpomínky za dvacet let a čas přede mnou poodkrývá svět lásky, svět kabaret a ten tón poznávám hned. Padam, padam, padam, to věčné miluji vás, padam, padam, padam, to omšelé lásky byl čas. Padam, padam, padam a šeptá mi znovu a zas, když hladce mě každý den dohání, ten nápěv, co v uších mi zní. A já slyším v něm srdce své být. To je všechno, co chtěla jsem mít. Tak už neptej se, co bude dál, ten nápěv ti odpověď dávno dal, on ví, v něm srdce mé zní.