Jak je ta holka hezká, co šlape ulici a včera jako dneska je pořád v kondici. Má na klienty štěstí a potom po práci v tančírně na předměstí svý prachy utrácí. Tam zahoří ji tváře jako už tolikrát, to pro harmonikáře, co umí jávu hrát. Jáva zní, tančí sál, ona však sedí dál, ani se na parket nepodívá. Zrak plný dojetí opájí perletí, nástroj v ní lásky žár rozehřívá. Hudba jí proniká, směje se, naříká, pobodá, popálí jako láva. Proniká bytostí do morku, do kostí, jeho tón, jeho hlas, jeho jáva. Jak je ta holka smutná na rohu ulice, jak hořce láska chutná za zvuků polnice. Ten její narukoval, nikdo se nenadál a harmoniku schoval a ona čeká dál. Když utahaná prací odejde domů spát, sní o tom, že se vrací a že ji bude hrát. Jáva zní, tančí sál, ona však sedí dál, ani se na parket nepodívá. Jen se dál v dojetí probírá pamětí, nástroj v ní lásky žár rozehřívá. Hudba jí proniká, směje se, naříká, pobodá, popálí jako láva. Proniká bytostí do morku, do kostí, jeho tón, jeho hlas, jeho jáva. Jak tam ta holka stojí sama jak v plotě kůl, harmonikář pad v boji a sen se rozplynul. A už ji nikdo nechce, zvyká si na nouzi, ach, pánbu, pomoz děvce, když soucit probouzí. Zřídkakdy mívá štěstí, klienty nudí pláč a v baru na předměstí už hraje jiný hráč. Jáva zní, tančí sál. Naslouchá, sedí dál. Zrak plný dojetí. Opájí perletí. Hudba jí proniká, směje se, naříká, pobodá, popálí jako láva. Vale dát vzpomínkám, uniknout není kam, tančí dál, tančí dál, nepřestává. Tak už dost! Tak už dost! Končí jáva.