Léto bylo, velký žár a nikde žádný stín, či oblak loudavý, jen pod starou lípou pár, pár mladých poutníků sesedlo do trávy. A čekají a jen se na koních do večerných soumraků i když kapsy mají prázdné nálada nevázne jim. Jel tou cestou taky pán, z kočáru pérového se jen rozhlíží, když viděl ty chlapce tam, byl rád, že horkem jede sám bez potíží. A hodil dukát ze svých pokladů, ne, že by měl srdce snad, on chtěl jen kus své slávy od chudáků z trávy vzít. Dukát cinká, letí mezi bodláčí, od malinka vím, že zlato nestačí. I poutníci pána znali dobře brát, vědeli, že má jen sebe rád, sebe rád. Kraj u Týnce žárem stich, od staré lípy, která hořkem usychá veselý jen zazněl smích a slova za pánem pak běží do ticha. Že z prázdné kapsy hlava nebolí, tam, kde srdce zná svůj cíl, takže utéci se dukát, co mu z kapsy upad sám. Léto bylo, velký žár a nikde žádný stín, či oblak loudavý, léto bylo, velký žár a nikde žádný stín, či oblak loudavý, léto bylo, velký žár a nikde žádný stín, či oblak loudavý.