✍️ Text: Jaroslav D. Navrátil🎵 Hudba: Georges Moustaki
Když zima je a bílý sníh
krajinu topí v závějích
a vítr umí vát a dout.
Když slunce, poutník pomalý,
nohami tvář si ovalí
a tulák hledá teplý kout.
Když ráno šedou záplatou
pohladí cestu zavátou
a večer dá mým písním klid.
Tu vzpomínám, já pohádkář,
na tvoji něhy plnou tvář
a tvého smíchu zvuk a třpyt.
Když někdy ujede mi vlak
a mně je náhle všelijak
na opuštěném nádraží.
Když smůly šedé bodláčí
po mně svou hlavu otáčí
a na nohou mám závaží.
Když ráno dá jen zlost a vztek
a večer je jak hořký lék,
co platí starým hříchům daň.
Tu vzpomínám, ja znavený,
na jedno teplé stavení
a na tvou malou něžnou dlaň.
A když pak vidím vedle cest
kytku, co vůní umí kvést
i když tam polyká jen dým.
A žlutý list, co z nebe spad,
jak lidské oči umí hřát,
když krajem podzimní jde stín.
Když tisíc věcí kouzelných
nosí mi radost, pláč i smích,
po celý dlouhý žití čas.
Tu vzpomínám, ja statečný,
na tvoje vlasy svátečný
a na tvých dobrých očí jas.
Ty jsi můj meč a pevný štít,
ty jsi můj domov, jsi můj klid,
pro tebe, lásko má, chci žít.
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.