Po jarním lede v ten den,
táhla jsem se neštěstím,
duší mou se flákal svět,
vtom se tříští led.
Šla jsem pod vodu a hned,
neštěstí je přetěžké,
ale ostré kraje najednou
staly se spásou mou,
ale ostré kraje najednou
staly se spásou mou.
Neštěstí z toho dne,
kam jdu já, tam jde,
a s ním dým, zlost a lest,
těžké je bránit čest.
To, že jsem neumřela
dosvědčí ta bílá pláň
a křepelka zimou zkřehlá,
co tam hnízdí dál
a křepelka zimou zkřehlá,
co tam hnízdí dál.
Někdo zlý mé lásce řek,
že jsem dítě temných řek,
prý s tím omlouvaly mně,
pohřbívaly mně
s jakou chutí.
Ještě teď mu stydne krev,
ale on nevěřil dál
a neštěstí a výmysly
jako stín s ním šly,
neštěstí a výmysly
jako stín s ním šly.
Plynul čas, on šel a šel,
až mně v náručí zas měl
a neštěstí za ním v sedle
jako klíště.
Nemoh mi už pomoci
a stavil čest v ten den, v ten den
a od té chvíle neštěstí
o mně stále ví
a od té chvíle neštěstí
o mně stále ví.
Slavik
🌟
(5743 piesní)
💬 Komentáre
Komentáre budú implementované v ďalšej verzii.